Když si klient kupuje jen “ruce na klávesnici”

Nedávno jsem udělal něco, co by většina lidí označila za nesmysl. Vrátil jsem podepsanou smlouvu i zálohu na projekt, který měl být dost možná mou největší referencí letošního roku – minimálně jednou z těch největších.

Nešlo o peníze – ty byly zcela v pořádku. Šlo o to, že jsem po dvou týdnech pochopil, že si klient nekupuje experta na vývoj webu a design, ale „ruce na klávesnici“, které se nebudou ptát „proč“, ale budou slepě plnit příkazy bez ohledu na to, zda výsledek bude dávat smysl a bude marketingově fungovat.

Past jménem „Chceme to přesně takhle“

Všechno začalo nevinně. Skvělá vize projektu, ambiciózní cíle, skvělý produkt. Jenže hned při prvním workshopu se ukázalo, že moje role nemá být o UX, konverzích nebo čistém kódu.

• „Tenhle button posuň o tři pixely doleva, protože se to majiteli tak líbí.“
• „Víme, že to na mobilu nefunguje, ale chceme tam tuhle animaci, i kdyby to mělo načítat deset vteřin.“
• „V neděli jsme o tom přemýšleli a chceme úplně jinou strukturu menu. Uděláš to do pondělí?“

Zní vám to povědomě? Podobné situace jsou pro freelancery i agentury každodenním chlebem. Scénář je vždy stejný: odbornost jde stranou a prioritu dostávají subjektivní pocity nebo nerealistické termíny.

Jaká by byla vaše reakce? Šli byste přes závit, pracovali přes noc a potlačili svou profesionalitu, jen aby byl klient spokojený? Sklopili byste uši, zahodili rozdělanou práci a vyhověli jen proto, aby byl v pondělí ráno v inboxu klid? Nebo si dokážete udržet roli experta a klientovi oponovat s efektivnější alternativou řešení problému, i když to znamená jít do konfliktu?

Když se z experta stává nástroj

Jako designér a vývojář nesu zodpovědnost za výsledek. Pokud vím, že rozhodnutí klienta poškozuje ambice jeho projektu nebo nebude v praxi adekvátně fungovat (zpomaluje web, mate uživatele, zhoršuje SEO), mám dvě možnosti:

1. Sklopit hlavu. Člověk vyfakturuje hodiny a odevzdá přesně to, co se po něm chtělo. Je to sice bezpečné pro peněženku, ale smrtící pro jméno a portfolio. Podepsat se pod nefunkční produkt je vizitka, kterou si v našem oboru nechcete nechat vystavit.
2. Ozvat se. Vyložit argumenty na stůl a riskovat konflikt. Někdy to klienta „zabolí“, ale pokud je na druhé straně rozumný partner, může to projekt zachránit a vztah posílit. Jenže u tohoto projektu bylo jasné, že argumenty narážejí do zdi.

Rychle jsem pochopil, že v tomhle nastavení bych přestal být designérem a stal se pouhým ‚překreslovačem‘ cizích vizí, které navíc nedávaly smysl. To je nejkratší cesta k profesnímu vyhoření – dělat práci, o které víte, že je špatná, a nemít možnost to ovlivnit. 

Pokud vám klient volá v neděli u rodinného oběda, protože ho zrovna napadl jiný odstín stínu u ikonky, není to projev zápalu pro věc nebo ambicí. Je to signál totální absence respektu k vašemu řemeslu, vašim zkušenostem a především k vašemu soukromému času. V takovém prostředí nevznikají skvělé weby, ale jen frustrace.

Moje „ne“ je investice, ne ztráta

Velmi brzy mi došlo, že ani ten největší potenciál a příslib budoucích zakázek nevyváží daň, kterou bych musel zaplatit. Pochopil jsem, že tudy cesta nevede – směřovali jsme přímo do slepé uličky plné probděných nocí, stresu a výsledku, který by byl v přímém rozporu s mým profesním svědomím. Pod takový projekt bych se zkrátka nemohl podepsat.

Vrátit zálohu a odstoupit od smlouvy nebylo těžké rozhodnutí, ve skutečnosti to bylo vysvobození. Ten pocit úlevy byl okamžitý.

• Uvolnil jsem prostor: Získal jsem kapacitu pro klienty, kteří hledají strategického partnera, ne někoho, kdo jim bude jen bezmyšlenkovitě měnit barvu rámečků.
• Ochránil jsem své jméno: Moje portfolio zůstalo čisté. Neobsahuje projekty, za které bych se musel stydět nebo je před budoucími klienty obhajovat.
• Koupil jsem si čas a klid: Ušetřil jsem si stovky hodin čisté frustrace a marného boje s mikromanagementem.

Přiznávám, nebylo to lehké rozhodnutí. Všichni musíme platit účty a živit rodinu, a když se objeví finančně zajímavý projekt, je lákavé nad varovnými signály zavřít oči. Jenže peníze nejsou všechno. Duševní pohoda a vnitřní klid jsou hodnoty, které vám žádný honorář, jakkoliv vysoký, nedokáže kompenzovat.

Skryté náklady „snadných“ peněz

Často slýchám argument: „Tak to prostě odkývej, udělej to špatně, když to tak chtějí, a shrábni peníze.“ Na papíře to zní logicky, ale v praxi je to past. Špatný projekt má totiž obrovské skryté náklady, které na faktuře neuvidíte:

• Ztráta příležitosti: Zatímco v neděli večer ladíte nesmyslný stín u tlačítka, unikají vám poptávky na projekty, které by vás posouvaly dál. Kapacita freelancera je omezený zdroj. Pokud ji zaplníte „balastem“, nezbude místo na kvalitu.
• Eroze dovedností: Když měsíce děláte věci, které nedávají smysl, můžete profesně zakrnět. Přestanete přemýšlet jako stratég a začnete fungovat jako stroj. A stroje jsou snadno nahraditelné.

Psychická daň: Frustrace z práce, pod kterou se nechcete podepsat, se dříve či později přelije do vašeho osobního života. Žádný honorář nevykompenzuje pocit, že mrháte svým talentem na něco, co zítra skončí v koši.

Partnerství není o tom mít vždy pravdu, ale o důvěře

Možná to zní, že si jako designér nárokuji patent na rozum. Tak to není. Design i vývoj jsou o dialogu. Dobrý klient zná svůj byznys a své zákazníky, já zase znám principy, jak je propojit.

Zdravá spolupráce vypadá tak, že:

• Zpochybňujeme zadání: Pokud mi klient řekne, že chce animaci přes celou obrazovku, neptejte se, jak ji udělat, ale co má přinést uživateli.
• Hledáme společnou řeč: Respektuji byznysové cíle, ale klient musí respektovat technické limity a pravidla použitelnosti, standardy přístupnosti nebo optimalizované SEO postupy a rychlosti načítání webu.
• Data mají přednost před egem: Místo „mně se to nelíbí“ se bavíme o tom, jak na to bude reagovat cílová skupina. Subjektivní dojmy musí jít stranou.

Když tuhle vzájemnou důvěru nahradí direktivní příkazy, končí kreativita a začíná výroba polotovarů. A to je přesně ten moment, kdy je fér si podat ruce a jít každý svou cestou. Klient si pak může pro svůj projekt najmout někoho jiného, komu na těchto hodnotách nezáleží nebo juniora, který vezme cokoliv aby si zaplnil své portfolio. Tím jsme si dříve prošli všichni, včetně mě.

Pointa?

Mít plno je otázka rozhodnutí, ne úspěchu. Skutečný úspěch je pro mě práce na projektech, za které se můžu stoprocentně postavit. Dnes už si vybírám spolupráce nikoliv podle výše faktury, ale podle vzájemného respektu k řemeslu. Klientům nenabízím jen kód a design, ale svůj pohled na věc – i za cenu toho, že musím říct ‚ne‘ jejich nápadům, které by výsledku uškodily. 

Věřím totiž, že největší hodnotu přináším tehdy, když dokážu ochránit projekt před špatným rozhodnutím. Pokud klient hledá jen někoho, kdo neodmlouvá, naše společná cesta tady asi pravděpodobně končí.

• Tags:
• odmítnutí
• projekt
• spolupráce
• všeobecné